Také skáčete po levé noze proti směru hodinových ručiček?

S koncem kalendářního roku a s vyhlídkou toho nadcházejícího mi v hlavě vyskočila vzpomínka na knihu Inner Game pro manažery a pasáž Tima Gallweye o sociálním podmiňování našeho chování. Připodobnil sám sebe k holubovi, kterého před jeho očima dokázal profesor Skinner napodmiňovat na přání jednoho studenta během přednášky tak, že skákal po levé noze proti směru hodinových ručiček.* Tim uvažoval, jaké jsou ty jeho sociální odměny, které ho nutí poskakovat po tenisovém kurtu, skládat zkoušky na Harvardu a dělat mnoho jiných věcí. Vždyť potlesk diváků po vyhraném zápase je jen zvuk, který naše ucho zaslechne. A přesto jsme ochotní pro tento zvuk obětovat mnohé. Diplom z Harvardu je také jen kus papíru. Tak co z něj vlastně činí něco tak žádaného ve firemním světě?

S počátkem roku, kdy máme tendenci reflektovat rok odcházející a činit si plány na ten další, mi dává smysl zamýšlet se nad hlubšími rovinami tužeb po úspěchu či uznání. Jako kouč jsem se zavázala, a stále znovu zavazuji, stát po boku klienta při jeho snaze o úspěšné dosažení cíle ať už v profesním či osobní životě. Do jaké míry však svou činností přispívám k tomu, aby jako ten holub poskakoval podle přání druhých, nalajnovaných stupínků kariérního růstu či očekávání, která na sebe sám klade?

Také skáčete po levé noze proti směru hodinových ručiček?

Mgr. Jana Mynářová

VÍCE O AUTORCE

Mgr. Jana Mynářová

VÍCE O AUTORCE

S koncem kalendářního roku a s vyhlídkou toho nadcházejícího mi v hlavě vyskočila vzpomínka na knihu Inner Game pro manažery a pasáž Tima Gallweye o sociálním podmiňování našeho chování. Připodobnil sám sebe k holubovi, kterého před jeho očima dokázal profesor Skinner napodmiňovat na přání jednoho studenta během přednášky tak, že skákal po levé noze proti směru hodinových ručiček.* Tim uvažoval, jaké jsou ty jeho sociální odměny, které ho nutí poskakovat po tenisovém kurtu, skládat zkoušky na Harvardu a dělat mnoho jiných věcí. Vždyť potlesk diváků po vyhraném zápase je jen zvuk, který naše ucho zaslechne. A přesto jsme ochotní pro tento zvuk obětovat mnohé. Diplom z Harvardu je také jen kus papíru. Tak co z něj vlastně činí něco tak žádaného ve firemním světě?

S počátkem roku, kdy máme tendenci reflektovat rok odcházející a činit si plány na ten další, mi dává smysl zamýšlet se nad hlubšími rovinami tužeb po úspěchu či uznání. Jako kouč jsem se zavázala, a stále znovu zavazuji, stát po boku klienta při jeho snaze o úspěšné dosažení cíle ať už v profesním či osobní životě. Do jaké míry však svou činností přispívám k tomu, aby jako ten holub poskakoval podle přání druhých, nalajnovaných stupínků kariérního růstu či očekávání, která na sebe sám klade?

Vezmeme-li v potaz Maslowovu hierarchii potřeb, touha po uznání je základnější potřebou než sebeaktualizace a teprve po jejím uspokojení se člověk může plně realizovat. Již odmalička je dítě vedeno tak, že rodiče posilují jeho žádoucí chování pochvalou a trestají to, co se jim nelíbí. V určité vývojové fázi je dítě hodné, protože ví, že je tím potěší. Jsou lidé, u kterých tato fáze účelově hodného dítěte, které tímto získává své odměny, přetrvá až do dospělosti. Jak si uznání zajistí? Obvykle tak činí právě plněním očekávání svých i svého okolí prostřednictvím získávání diplomů a certifikátů, kariérním růstem, zakládáním rodiny či sportovními úspěchy. Jede-li člověk v těchto vyjetých kolejích, škola-hypotéka-první dítě-dovolená (teď už ne v Jugoslávii)-druhé dítě, obvykle někde na konci, kdy už to všechno má, přijde vtíravá otázka. A co z toho? K čemu mi to všechno je?

Tuto krizi často doprovází pocit prázdnoty. Holub už skáče nejen proti směru hodinových ručiček, ale kromě toho ještě přeskakuje z nohy na nohu a dělá dřepy… Pramení-li sny člověka jen z této úrovně, kdy touží po sociální odměně ve smyslu prestiže, pochvaly, statusu, apod., je jeho radost z dosažených úspěchů velmi pomíjivá. K pocitu skutečného naplnění obvykle nevede to, když se člověk řídí podle hesla „co by tomu řekli lidi?“ nebo „takhle je to správně, protože se to tak u nás vždycky dělalo“ a uspokojuje tak skutečné či domnělé požadavky svého okolí. Při mapování snů, tužeb a přání je dobré umět rozlišovat, které z nich jsou diktovány touhou po uznání a sociálními odměnami jako takovými a které jsou bytostně spjaty s člověkem a spadají do sféry sebeaktualizace a sebepřesažení.

Při mapování snů a přání je dobré umět rozlišovat, které z nich jsou diktovány touhou po uznání a které jsou spjaty se sebeaktualizací člověka.

Shrnu-li to z jiného úhlu ohledu, jako kouč nevidím svou roli v tom, abych posilovala křepčení holuba metodami výkonového koučinku. Nějak mě to stále táhne k tomu dávat méně příjemné otázky o účelu a smyslu, objevovat skutečné potřeby daného klienta a dávat tak prostor pro jeho seberealizaci s velkým S.

Mým přáním do dalšího roku pro sebe i pro druhé je, abychom citlivě vnímali smysl a účel svých aktivit, a vědomě se rozhodovali pro takové, které přináší užitek nejen nám samotným, ale i našemu okolí. To nám umožní neposkakovat ve skříňkách, do kterých jsme se nechali dobrovolně uvěznit, ale vzlétnout.

ZPĚT NA VŠECHNY ČLÁNKY

TAKÉ SKÁČETE PO LEVÉ NOZE PROTI SMĚRU HODINOVÝCH RUČIČEK?

A co z toho?

Při mapování snů a přání je dobré umět rozlišovat, které z nich jsou diktovány touhou po uznání a které jsou spjaty se sebeaktualizací člověka.