HRANICE KOUČINKU A PSYCHOTERAPIE
Definice koučinku a psychoterapie
Zřejmě nejznámější definice (výkonového) koučování je definice Timothy Gallweye (2004), podle které koučování uvolňuje potenciál člověka a umožňuje mu tak maximalizovat jeho výkon. S touto definicí se můžeme setkat také ve formě jednoduchého vzorce:
V = P – I
Jak máme tomuto vzorci rozumět? Vše, co potřebujeme, máme v sobě, jediné, co nám brání využívat náš potenciál či podávat lepší výkon jsou naše vnitřní bariéry. Proto jsme to jen my sami, kdo může svůj potenciál rozvinout a zvýšit. A k tomu nám může pomoci koučink.
Jako definici psychoterapie jsem vybrala definici, jak psychoterapii rozumí Evropská asociace pro psychoterapii (EAP), ke které se hlásí také Česká asociace pro psychoterapie (ČAP) sdružující psychoterapeuty pracující ve zdravotnictví i mimo něj (různé pomáhající profese či OSVČ). Tato definice říká, že psychoterapie „je komplexní, vědomá a plánovaná léčba psychosociálních, psychosomatických a behaviorálních poruch pomocí psychoterapeutických vědeckých metod s cílem snížit záporný postoj ke změně a umožnit zrání, rozvoj a zdraví léčené osoby“.
Už jen ze zmíněných definic je patrné rozdílné názvosloví, ale stejný cíl. Koučink používá často slova jako potenciál a výkon, psychoterapie pak používá slova jako léčba a problém. Obé však vede ke změně postoje klienta a jeho rozvoji.
Další zmatení aneb Kde končí koučink a je vhodné pracovat terapeuticky?
Abychom to neměli vůbec jednoduché, dostávají se ke slovu různé proudy v koučování i psychoterapii. V koučování mluvíme o transakčním koučinku, obvykle sem bývá řazen manažerský koučink a původní model GROW. V koučování je ale také velmi silný proud tzv. transformačního koučinku, tady patří např. ericksonovský, všímavý, systemický koučink a dle 3. vydání knihy „Koučování“ Sira Johna Withmora i model GROW rozšířený o otázky na hodnoty. Transformační koučink se nezabývá jen zvyšováním výkonu člověka, ale celkově jeho postoji, hodnotami, identitou i smyslem života (stejně jako humanistické směry v psychoterapii – Frankl, Rogers). Transformační koučink pracuje na tom, aby se člověku celkově žilo lépe. Stejně jako psychoterapie.
U psychoterapie není situace o nic méně složitá. Pro zjednodušení budu dále operovat se dvěma zásadně rozdílnými směry v psychoterapii. Prvními jsou tzv. hlubinné směry, jejichž součástí je např. známá psychoanalýza, analytická či dynamická psychoterapie, které se orientují na problém a také (ne jen!) na minulost člověka a porozumění dějům, které se staly, na různých úrovních a souvislostech. Druhými směry jsou tzv. humanistické a kognitivní přístupy, které jsou koučinku velmi blízké. Patří sem např. systemika, narativní přístupy, gestalt, KBT, SFA (Solution focused approach) – tj. na řešení zaměřený přístup, který se orientuje na budoucnost, v minulosti hledá jen úspěchy, zdroje a výjimky z problému.
Jednoduché rozlišení ani nemůže být možné, protože koučink vychází z psychologie, zejména pozitivní psychologie a humanistické psychologie. Ukažme si propojenost koučinku a psychoterapie na definici Tima Gallweye, který říká, že:
Koučování staví na tom, že každý chce být lepší (humanistická psychologie – seberealizace a sebepřesah A. Maslow, C. Rogers, V. Frankl a další). Tato metoda rozvíjí to, v čem je dotyčný člověk dobrý (M. H. Erickson, americký psychiatr, humanistické směry). Pracuje s klientovými vlastními zdroji (všechny směry v psychoterapii), se kterými se narodil.
Z výše uvedeného vyplývá, že hranice mezi koučinkem a psychoterapií není jednoznačná.
Návrh řešení:
Kde končí koučink a je vhodné pracovat terapeuticky
- Propaguji tento přístup: Když klient hovoří o problému nebo říká, že je nemocný, nabízím psychoterapii. Když chce klient pracovat na rozvoji, chce něco posílit, hledá řešení svého tématu, nabídnu koučink.
- Osobně si to dělám ještě jednodušší, protože můžu: Koučuji zakázky v pracovní oblasti, terapeuticky pracuji s osobními a vztahovými tématy.
Shody a odlišnosti koučinku a psychoterapie
Následující tabulka uvádí, jak je možno se nad touto otázkou zamýšlet. Jako výchozí body jsem zvolila Kompetence kouče dle ICF, Kompetence psychoterapeuta dle EAP, základní principy koučinku a doplnění o specifické postupy v psychoterapii. Vše jsem zhodnotila, do jaké míry jsou shodné (ano – v daném jevu se oba přístupy shodují, částečně – do určité míry se shodují a v popisu směrů je blíže vysvětleno, ne – na daný jev oba směry pohlížení rozdílně).
Jelikož pracuji jako psychoterapeut (využívající systemických přístupů) i kouč, dovolila jsem si modrým písmem vyznačit jevy, kde vnímám zásadní rozdíly.
* Kompetence kouče dle ICF
** Kompetence psychoterapeuta dle EAP v Kompetencích kouče neuvedené
Shody a odlišnosti koučinku a psychoterapie
Jak může kouč naplnit 1. požadavek z Kompetencí kouče ICF – Dodržování etického kodexu a profesionálních standardů? Konkrétně body:
c) Informuje srozumitelně o rozdílech mezi koučováním, poradenstvím, psychoterapií a dalšími podporujícími obory.
d) V případě potřeby odkáže klienta na jiný druh odborné pomoci. Je schopen rozpoznat situace, kdy je toho zapotřebí, a zná kontakty a zdroje.
Kouči nepoužívají psychodiagnostiku, nemají praxi z psychiatrické léčebny, ani psychiatrické minimum (nepoznají tedy klienta s duševním onemocněním), neptají se na případnou medikaci klienta (a neznají účinky psychiatrických léků na organismus a kognitivní funkce člověka), neorientují se v oblasti zvládání krizí (ani nepoznají klienta v krizi), traumatu a to jednoduše proto, že to pro koučování není důležité. Pro kouče je podstatné, že klient chce (má motivaci), formuluje nejlépe SMART cíl a možnosti jeho dosažení a v mezidobí dělá akční kroky k cíli, které si sám naplánuje, a říká, že je to pro něj užitečné.
Jelikož pracuji jako psychoterapeut (využívající systemických přístupů) i kouč, dovolila jsem si modrým písmem vyznačit jevy, kde vnímám zásadní rozdíly.
Návrh řešení:
Jak poznáme, že klient potřebuje jinou formu pomoci než koučink?
- Kritérium užitečnosti koučování – klient říká, že koučink je pro něj užitečný, přemýšlí, dělá akční kroky, posunuje se na škále ke svému cíli v průběhu spolupráce.
- Klienta odeslat na terapii v případě, že:
– spolupráce není efektivní, klient se neposouvá směrem k cíli (i když jsme znovu ověřili cíl, zda je SMART, ekologický, zohledňuje sociální kontext, pozitivně formulovaný, motivující a klient na něj má vliv, a reformulovali jej),
– klient se opakovaně vrací k již „vyřešenému“, tj. dochází pouze ke zdánlivým posunům v rámci koučovacích sezení, nikoliv již posunům a aplikaci výstupů do praxe a života klienta, nebo se u něj projevuje myšlenková perseverace (ulpívavé myšlenky),
– klient přichází s tématem, které se nedá „vyřešit“ (např. klient nemá vliv na cíl, práce s pozůstalými, vážně nemocnými, klient v krizi), nebo se odpovědi na koučovy otázky nacházejí mimo jeho dosah (potřebuje odbornou radu nebo strategickou intervenci zvenčí),
– klient se opakovaně vrací do minulosti a vůbec se ho nepodaří orientovat na budoucnost,
– klient přichází s psychosomatickým tématem, nebo se zjevnými psychickými potížemi (úzkost, vyčerpání, špatná orientace v realitě atd.),
– klient nemá schopnost sebereflexe či má patrné omezení kognitivních funkcí (tj. omezení schopnosti učení, zapamatování, přizpůsobování se neustále se měnícím podmínkám okolního prostředí, pochopení informací a s tím související schopnost posuzování, řešení problémů, plánování, organizování). - Jedinou možností, jak si uhlídat hranice mezi koučinkem a terapií je práce se sebereflexí a metareflexí a další vzdělávání. Znalosti z psychologie a psychiatrie jsou nezbytné pro všechny, kdo chtějí dělat live koučink, a velmi vhodné pro všechny kouče.
A protože dvoje uši slyší více než jedny, nebojme se sdílet s kolegy svou práci v rámci supervize. Supervize je znakem profesionality jak terapeuta, tak kouče!
Znalosti z psychologie a psychiatrie jsou nezbytné pro všechny, kdo chtějí dělat live koučink, a velmi vhodné pro všechny kouče.
Jak je to s osobnostními předpoklady koučů a terapeutů pro jejich práci?
Na konferenci Ericksonovských terapeutů ve Svratce 2012 byl prezentován výzkum osobnostních charakteristik, které se podílejí na úspěchu terapie: „Therapists´ professional and personal characteristics as predictors of outcome in short- and long-term psychotherapy“, uveřejněném v časopise Journal of Affective Disorders.
Ze souhrnu vyplývá:
- Více ostražití (opatrní), neobtěžující (non-intrusive) terapeuti mají lepší výsledky v dlouhodobé psychoterapii.
- Terapeuti s nízkým sebevědomím a nízkým potěšením z terapeutické práce mají slabé výsledky v krátkodobé terapii z hlediska dlouhodobé perspektivy.
- Aktivní, poutaví, extrovertní terapeuti mají lepší výsledky v krátkodobé psychoterapii, než v dlouhodobé.
Pokud by tedy platilo, že systemicky orientovaní terapeuté praktikující krátkodobou terapii mají mnoho společného s kouči, tak z výše uvedeného tedy vyplývá, že i kouči by měli být spíše aktivní, poutaví a extrovertní.
Zpřístupňujeme koučink i tam, kde by byl jinak finančně nedostupný.
