INTEGRACE V KOUČOVÁNÍ
Čtyři typy integrace
- teoretická integrace, kde se odborníci snaží o vznik jednotící a zastřešující teorie, která by odrážela hlavní léčivé aspekty psychoterapie
- eklekticismus, jenž má empirický základ a dívá se na to, která metoda je pro daného klienta nejvhodnější
- důraz na univerzální společné faktory, kterých bylo doposud identifikováno 2-5, jejichž nevýhodou je to, že bychom při soustředění se pouze na ně museli odbourat většinu existujících metod a technik
- asimilace, která znamená, že do proudu, s nímž se terapeut identifikuje, vnáší i podněty z jiných směrů a vytváří si tak svůj nový styl.
V koučinku lze na integraci pohlížet naprosto shodně. V případě výcviku v Integrativním koučinku vycházíme z empirie, a proto jsme se soustředily na integraci eklektickým a asimilujícím přístupem.
Ve Škole manažerského rozvoje do této chvíle v pěti výcvikových skupinách prošlo výcvikem Integrativní kouč přes šedesát osob, proto můžeme vyhodnotit dosavadní poznatky. Na základě zpětné vazby, kterou od účastníků dostáváme, i z toho, jak můžeme v průběhu výcviku a při supervizích sledovat jejich vývoj, lze rozpoznat dva hlavní trendy. U frekventantů, kteří doposud neměli s koučinkem zkušenost, se od počátku vytváří eklektický přístup, kdy si z různých přístupů vybírají postupy, které jim „sedí“, a které „sedí“ i jejich klientům. Společným jmenovatelem je to, v čem se jako kouči cítí dobře a co je prospěšné zároveň pro klienta. U frekventantů, kteří mají za sebou předchozí výcvik v jednom konkrétním koučovacím směru, je trendem spíše asimilace, kdy do svého „koučovacího kufříku“ přidávají metody odjinud, nicméně využívají teoretický rámec svého původního směru. Pro obě tyto skupiny je charakteristická větší flexibilita i ochota experimentovat a hlavně naslouchat klientově zakázce.
Integrace různých koučovacích směrů je obohacující prostředek při práci s klientem.
A jaké potíže naopak integrace může přinášet? V průběhu výcviku téměř u každého nastává jakýsi bod, ve kterém si není jistý, kam vlastně patří a jak si celý postup rozhovoru poskládat. Tato fáze chaosu je však přechodná a nutí účastníka k tomu, aby přemýšlel a reflektoval svou práci. Díky supervizím si ujasňuje svůj vlastní koučovací styl i míru angažovanosti. Ta se například značně liší v manažerském koučinku, kde profesionální kouč udržuje koučovací pozici bez explicitního oceňování dobrých nápadů klienta vč. neverbální komunikace, a v systemickém, který je na ocenění a připojení se k pozitivnímu a rozvojovému postaven.
Jsou-li tyto překážky překonány, integrace různých koučovacích směrů je obohacující prostředek, který pomáhá k větší efektivitě při práci s klientem i rozvoji tvořivosti na straně kouče.
Zpřístupňujeme koučink i tam, kde by byl jinak finančně nedostupný.
